Smlouva se státem

Tohle zamyšlení jsem trochu odkládal, ale zájem o Oraniště s dálniční známkou a nedělní nehoda na železnici mě postrčily k aktivitě. I když čtení to bude spíše smutné. Jak ukázala televizní reportáž, stav kolejí je katastrofální nejen v úseku, kde vykolejil v neděli nákladní vlak, ale v podstatě kdekoliv v zemi. Povolené matky a popraskané pražce nejsou tedy problém jednoho ledabylého traťmistra, ale systémový problém ve státní firmě Správa dopravní železniční cesty, která má o koleje pečovat.

Stejné selhání systému můžeme sledovat v jakékoliv oblasti, která je pod správou státu. Stejně jako problémy s probíhající neúdržbou kolejí zápasíme s liknavstejností úředníků na ŘSD (viz můj starší článek zde), lhostejností a apatií řadových policistů, zaměstnanců státní pošty, úředníků sociálky a důchodového zabezpečení, pracovníků ve školství, státním zdravotnictví a mnoha dalších státních zaměstnanců.

Společným jmenovatelem problému, kdy daný pracovník na své pozici řeší jen to, co mu explicitně nařizuje zákon (a někdy ani to ne), je absence osobní zodpovědnosti a současně nulová motivace pracovníka pro nadstandardní výkon. V soukromé sféře je naprosto běžná věc, že člověk řeší všechno to, co může. Ve státním jen to, co musí.

Před časem to vysvětloval v novinách někdo, kdo má zkušenost jako manažer v soukromé firmě, tak i jako ředitel na ministerstvu (jméno si bohužel nepamatuji). Dotyčný popisoval, jak ho nástup na ministerstvo překvapil a že tak odlišné chování lidí nečekal. Jediným zájmem státního úředníka podle něj je neudělat prů..švih. Tomu je podřízeno všechno - a kdo nic nedělá, nic nezkazí. Takže se dělá jen to nejnutnější, jakákoliv iniciativa je nežádoucí, natožpak improvizace a snaha vyjít vstříc. Není na to předpis a tím to končí. A samozřejmě odměnu dostávají ti, co tenhle systém dodržují. Situace v soukromé sféře je přesně opačná, to asi nemusím popisovat.

Ve státním sektoru totiž chybí jakékoli výkonové hodnocení pracovníků a samozřejmě příslušná kritéria toho, jak vypadá ideální úředník, učitel atd. Vždycky se musím smát, jak se úředníci, lékaři, učitelé a jiní státní zaměstnanci brání, že výkonostní hodnocení ne, to je strašně subjektivní a nespravedlivé. Zajímavé je, že to v soukromém sektoru funguje. Je to ale ráj tabulkových platů, který dovoluje ze státních organizací dělat ten nepružný a nevstřícný skanzen kyselých obličejů. Systém, který rychle sežvýká a zpracuje i sebevětšího idealistu.

Joh Locke před mnoha lety přišel s ideou nepsané společenské smlouvy občana se státem. V kostce se dá říci, že my občané necháváme určité úkoly na státu, aby je řešil, a dáváme mu na to naše daně. V současné době se zdá, že stát tolik zbobtnal a zlenivěl, že tuto dohodu s občany už porušuje naprosto ve všem. Na základní údržbu a správu země nejsou peníze, protože ty unikají do podivných zakázek a velekšeftů. Ve vztahu občan - stát se snad už úplně vytratil klientský princip. Stát tu je dnes od toho, aby hlídal a řídil občana, namísto toho, aby mu sloužil.

Myslím, že v budoucnu se nevyhneme zásadnímu řešení a to ve dvou krocích:

1. definici toho, co má stát všechno řešit a platita

2. odstraněním zbytných záležitostí ze státního aparátu - to znamená zejména masivní privatizaci státních a polostátních firem (včetně např. nemocnic, škol, letišť a železnice), v rámci důchodové a zdravotní reformy odstranění těchto peněz ze státního rozpočtu a změny ve státní administrativě - seškrtání míst, odstranění tabulkových platů  velmi a zavedení jasného kariérního a bonusového řádu pro státní zaměstnance (nejen pro úředníky).

Privatizací služeb, které dneska dělají státní organizace, se celý systém nutně zefektivní a stane se pružnějším. Navíc se do systému dostane konkurence. Subjekt, který bude mít smlouvu a za své služby bude inkasovat od státu (v případě nemocnic od zdravotní pojišťovny atd.) peníze, nebude mít nikdy jistotu, že mu stát smlouvu nevypoví a nedá práci někomu jinému. To samozřejmě vyžaduje průhledný systém výběrových řízení. Ale je to mechanismus, který bude tlačit poskytovatele veřejných služeb k maximálnímu výkonu.

Co se týče státního aparátu, dřív nebo později bude nutné provést zásadní reorganizaci a zeštíhlení, spolu se zavedením smluvních platů a bonusového systému. Součástí bonusu by pak měla být i vazba na klienta (občana) a jeho spokojenost se službou úřadu. Nebál bych se ptát se občanů, jak byli s dotyčným úřadem spokojeni a jak moc jim pomohl. V soukromém sektoru se toto běžně dělá, říká se tomu výzkum spokojenosti. Velké firmy za to utrácejí miliony ročně a výsledky šetření jsou součástí bonusového systému jeho zaměstnanců. Představte si to na Vašem úřadě, kdyby se zjistilo, že na odboru XY je výrazně nižší spokojenost lidí s úředníky než kde jinde. Stejně tak by se měly ptát pacientů v nemocnicích a dokonce i studentů ve školách, jak moc si myslí, že jim daný učitel zatraktivníl jim předmět a naučil je něco nového.

Nakonec je to jen naše věc, jak se zařídíme. Stát jsme my všichni. Přemýšlejme každý den o mechanismech, které vedou k tomu, že to nebo ono nefunguje. Je to hodně v lidech, ale častěji je to v systému, ve kterém jsou ti lidé zasazeni. Jediná cesta je volit ty strany, kterépřijdou s jasným a rozumným návrhem řešení a budou mít odvahu do systému říznout. Myslím, že s vývojem v jižních zemích Evropy je čím dál většímu počtu lidí jasné, že takhle to dál už nejde.